Filip Koryta

Jste muž mnoha profesí. Jak moc využíváte své pedagogické vzdělání a obory, které jste si zvolil?

Kdybych se věnoval jenom jedné činnosti, tak by mě to asi vnitřně zabilo. Nevím, jestli je to můj povahový rys, nebo reakce na současné nastavení společnosti, která je zaměřená na výkon a flexibilitu. Vystudoval jsem češtinu a psychologii a mám pocit, že oba obory se promítají do všeho, co dělám. Živím se jako performativní umělec, a to vyžaduje znalost českého jazyka a touhu pracovat jazykem. Zároveň vedu workshopy performativního umění na školách, kde využívám teorii, kterou jsem načerpal v rámci didaktických předmětů. Zároveň hodně moderuji a mám pocit, že tam můžu využívat praktické dovednosti z psychologie. Ne vždy se mi totiž podaří dělat rozhovor s někým, kdo je mi sympatický, nebo s jehož myšlenkami jsem schopný se identifikovat. Na aprobaci čeština a psychologie mi připadá úžasné, jak všeprostupující obory to jsou.

Vypadá to, že čeština a psychologie byly pro vás ideální volbou? Jak jste se o tom, co půjdete studovat, rozhodoval?

Občas mám tendenci kritizovat sám sebe za to, co jsem se rozhodl vystudovat, ale když to takhle analyzuji, tak jsem si vybral docela dobře. Na gymnáziu jsem byl zaměřený na hudbu, potažmo umění a tvorbu. Vysokou školu jsem chtěl studovat proto, abych oddálil dospělost a měl čas věnovat se hudbě. Když o tom zpětně přemýšlím, tak mi to přijde jako selhání systému a toho, jak jsme vychovávaní. Já jsem odmala poslouchal, že jsem chytrý a musím jít na vysokou školu, abych se měl dobře. Hodně jsem četl, proto jsem se rozhodl pro studium češtiny. Zároveň se v Plzni nově otevřel obor popularizace hudební kultury. Byl jsem přijatý na oba obory, ale protože jsem ještě nevěděl, jak to funguje, tak jsem se nechal napálit svým kámošem, který mi řekl, že když budu studovat oba obory najednou, tak se mi to bude sčítat a já si budu muset školu od třetího ročníku platit. To byl nesmysl, kdybych to věděl, tak bych studoval obojí.

Můžete přiblížit, jak fungují workshopy ve školách? Učíte děti slamovat, nebo jde spíš o popularizaci literatury?

V Karlovarském kraji, odkud pocházím, existuje katalog Mládež a kultura, kde je seznam různých programů, které si školy můžou objednávat. Hradí je pak většinou hejtmanství. Já jsem do toho katalogu vytvořil programy  slam poetry do škol, spisovatelé do škol a workshop slam poetry. V jiných krajích si mě školy objednávají samy a platí ze svých prostředků. Kromě vlastní tvorby prezentuji dětem také to, jak funguje literární trh, jak se vydává kniha, jak píšu. Chci je naučit, aby mohly samy tvořit, že to může být hezká kratochvíle, že na to nic nepotřebují. Že nemusí tvořit žádná geniální nadčasová díla, ale že to můžou dělat samy pro sebe, aby si zpříjemnily život. Tvorba má obrovský terapeutický účinek.

Byl jste tváří kampaně Princip ZČU, objevujete se na univerzitních akcích jako moderátor nebo slamer, je pro vás důležité být se svou školou v kontaktu?

Na univerzitu vzpomínám s láskou. Čím výš jsem vlastně ve vzdělávacím systému byl, tím jsem byl šťastnější. Vyhovovala mi ta zodpovědnost a to, že mi nikdo nestojí za zadkem. Přemýšlím, jak se na univerzitu vrátit, jestli nastoupit na doktorské studium, nebo třeba učit slam na katedře českého jazyka, protože na univerzitách v zahraničí je to třeba běžné.

Dnes asi mladí lidé a děti tráví čas trochu jinak, hodně žijí sociálními sítěmi, připadají vám v něčem odlišní a potřebují jiný přístup ve výuce?

Jiní jsou, rozhodně ale ne horší, to je hrozný generační mýtus. Potkávám se se spoustou nadaných a chytrých dětí, které se chtějí vzdělávat. Mám pocit, že po roce 1989 panuje ve vzdělávacím systému schizma, že se řada věcí jen přejmenovala, ale ve školách zůstává jistá forma totality. Na jedné straně chceme po dětech, aby byly svobodně uvažující jedinci, ale na druhou stranu po nich vyžadujeme disciplínu.  Pro některé učitele je bohužel pořád důležitější, jestli má žák přezůvky, jestli nemá čepici na hlavě, a ne to, co ví. Z toho důvodu fandím alternativnímu školství, kde učitel je průvodce a žák partner. Takže bych vzkázal studentům pedagogiky, aby se tímhle přístupem nenechali demotivovat a zabít v sobě nějakou kreativitu.

Co byste poradil uchazečům o studium a studentům univerzity?

Nedávno jsem žákům na workshopu vyprávěl, že jsem se ve 13 letech rozhodl, že nebudu pracovat. Tedy v tom tradičním slova smyslu. Čím jsem starší, tak si uvědomuji, že nepracovat samozřejmě nelze, ale můžeš transformovat svoje pojetí slova práce. Rád v téhle souvislosti cituji Franze Kafku, který když mluvil o práci, tak tím myslel psaní. A když mluvil o tom, co mu vydělává peníze, tak říkal úřad. Proto bych budoucím absolventům poradil, aby se zamysleli nad tím, jestli studují správný obor, jestli se mu opravdu chtějí věnovat. Jestli si nezvolili školu jen z nějakého toxického pragmatismu. Jakmile někdo intenzivně pochybuje, tak je to asi špatně.