Dana Raunerová se narodila v roce 1955 v Chebu, vystudovala Pedagogickou fakultu v Plzni, obor český jazyk – výtvarná výchova. Český jazyk učila jen šest let, dalších dvacet let své pedagogické praxe věnovala výuce výtvarné výchovy na ZUŠ, střední uměleckoprůmyslové škole i v kroužcích pro děti a kurzech pro dospělé. Její doménou je malba akrylem, navrhla ale také výpravy a loutky k pěti inscenacím divadla Alfa nebo k Muzikantské pohádce v DJKT. Její realizace zdobí třeba Dětské centrum v Plzni nebo naučnou stezku pod Radyní a Radyni samotnou. Kromě výtvarné práce se věnuje i psaní uměleckých textů.
Co vám studium dalo a jak na něj vzpomínáte?
Díky tomu, že mě osud posunul na Pedagogickou fakultu, jsem zažila spoustu věcí, které by ke mně nepřišly, kdybych šla studovat vytouženou AVU nebo UMPRUM. Byla to jedinečná příležitost, jak využít všechny své vlohy – výtvarné, jazykové, pěvecké i tu dávku exhibicionismu, nadsázky a snad i humoru, které mi byly dány. Učení je vlastně životem pulzující odnož divadla. Díky Pedagogické fakultě jsem vystudovala i český jazyk a za to jsem obzvláště vděčná! Krásná matérie, která dává výuce jakéhokoliv zaměření tu „šťávu“, pestrost.
Na které vyučující ráda vzpomínáte?
Především na tandem vyučující prostorovou tvorbu. Jindřich Jíša a Miloš Franče – radost, humor, pohoda! A pak Bohuslav Sedláček – zaujatá důslednost v oblasti navrhování. No a skvělí vyučující z katedry ČJ – B. Jirásek, V. Viktora, L. Klimeš, L. Lederbuchová.
Postrádala jste něco ve výuce?
Možná jsem v rámci studia postrádala víc návodu, jak na to, dostatek pomůcek, zdrojů, informací. Nebyl internet… Povinné praxe byly hodně důležité, ale přesto ten hlavní žár nastal v rámci nástupu do praktické výuky naostro. A tak si člověk ve třídách o 30 až 40 dětech musel skutečně hodně rozvinout svou pedagogickou fantazii a vynalézavost, aby udržel kázeň, soustředění a současně byl zábavný, zaujal, naučil. Často jsem dětem při výtvarné práci četla, někdy jsme pro uvolnění výuku proložili zpěvem, vyprávěním.
Máte nějaký návod, jak v dětech a studentech probudit invenci a zájem?
Dobrý učitel by měl podle mě každé to lidské mládě ctít jako div, jako formující se, ale už jedinečnou osobnost, kterou má tu čest provázet po část jejího života a tak v jejím charakteru zanechávat i svou stopu. Měl by se snažit plně rozvinout jeho potenciál, talenty. Měl by si být vědom toho, že i on se vedle svých žáků proměňuje a dotváří, že i děti učí jeho. Žákům, studentům musí být dán svobodný tvůrčí prostor a jejich práce by měla být korigovaná citlivě, jako bychom šli loukou a nechtěli šlápnout ani na jediný květ.
No a přidat humor, úsměv! Důležitá je uvolněnost pedagoga „s lidskou tváří“, který umí zúročit svůj životní příběh, být příkladem nejen jako odborník, ale i jako člověk z masa a kostí. Učitel by tedy měl v sobě mít pevně zabudovaný etický kodex a tím i vůli vyvíjet maximum laskavosti, přejícnosti a těšení se na to, co jeho žáci vymyslí, vytvoří, ale stále je upozorňovat na ten fakt, že život je o naději, ne o jejím maření. A chválit a dát důvěru! Žák prostě musí cítit, že to s ním myslíme dobře, že nám na něm opravdu záleží.
Věnujete se ale také psaní textů a spojením vaší literární i výtvarné tvorby jsou Knížky o zvířatech…
Knížky o zvířatech byly a jsou i mou učební pomůckou, kterou jsem využívala právě při výuce těch menších školáků a předškoláků. Cílem veršů z Knížek je obrátit pozornost dětí a jejich dospělých k faktu, že jsme součástí organismu planety Země a že zvířata jsou tedy logicky a doslova našimi bratry. Že tu nejsou pro naši kratochvíli nebo jako materiál, hmota ke snězení či k pokusům. Zvířata nejsou věci!
Ostatně zvířata a příroda jsou vaším inspiračním zdrojem a také se aktivně věnujete ekologii, můžete mi prozradit třeba něco o projektu My Trees?
Ačkoliv jsem učení a učení se neunikla ani v důchodu, musím říct, že to je ten pravý čas žít naplno nesvázán povinnostmi. V jakoukoliv denní dobu mohu vyjít do přírody a užívat si každého detailu, ale taky si víc všímat toho, co není úplně v pořádku. Zcela plynule jsem navázala na svou dlouholetou snahu směřovat studenty a děti k citlivému vnímání přírody.
Vždy jsem preferovala v tvorbě úžas nad krásou stvoření, ale i apel k jeho ochraně. I kvůli tomu vznikaly už zmíněné Knížky o zvířatech a i kvůli tomu jsem přijala pozvání do komunity My Trees, projektu spojeného s nadačním fondem. Projekt dokázal propojit podnikání v oblasti lesnictví s výsadbou stromů pro podporu biodiverzity krajiny. Dokázal spojit na principu komunitní spolupráce tisíce lidí s jedním cílem – zasadit miliardu stromů a podílet se tak na harmonizování atmosféry planety Země. To není tak nedosažitelný cíl, když se budeme všichni řídit heslem: Zasaď strom a pošli to dál!
Jaké hodnoty by podle vás měla univerzita studentům předat?
Snad touhu po hledání pravdy, po napravení chyb, které lidstvo natropilo na našem životním prostoru, na mezilidských vztazích, na vztazích lidí k přírodě…, a to jakoukoliv cestou, kterou mohou být absolutně všechny obory lidské činnosti. A možná to nejdůležitější – pěstovat v člověku cit, soucit, schopnost vnímat nejen rozumem, ale i srdcem a skrze nalézání pravdy směřovat k míru a harmonii. My starší bychom měli zdůrazňovat, jak je důležité stát se aktivními a zodpovědnými tvůrci naší reality jako plnohodnotní členové občanské společnosti světa a usilovat tak veškerým svým počínáním o všeobecné štěstí.
Co byste našim studentům popřála?
Studentům všech oborů přeji hodně vášně pro jejich studijní obor, touhu ho probádat co nejdokonaleji a odevzdat skrze něj světu svou část tvořivé energie. Protože jsme tu nikoliv kvůli sobě, ale jako součást, buňka velkého celku a měli bychom se podílet na tvoření, nikoliv na pouhé konzumaci a boření.
